Tak nějak o všem....

Tak už jsem zpět v práci. Ještě tento týden bude havaj neb šéfíkové mají ještě dovolenou. Válejí si chudáci svoje přestárlé šunky někde na jachtě v destinaci, jejíž jméno ani neumím vyslovit ale jedno vím jistě-a to, že se nacházejí hodně ale opravdu hodně daleko od naší rodné hroudy. Tak daleko, kam já se nedostanu ani ve snu natož ve skutečnosti!
Tak kde jsem skončila? U mé spálové angíny. Někde spoza rohu na mě skočila, mrcha jedna a tím paralyzovala celou mojí rodinu neb, jak jsem zjistila, bez mé láskyplné péče si ty šikulkové ani neuprdnou. Ale museli. Několik dní jsem byla přímo přibita k posteli a vyhrabala jsem se z ní pouze na čůrání a očistu chrupu. Manžela jsem vystěhovala z ložnice, což nebyl žádný problém, a okupovala tuto obří místnost velikosti 3x3metry zcela sama. Když prášky konečně trochu zabraly a já už mohla vykonávat aspoň trochu běžné domácí práce, s velkou radostí na mě chodili chod celé domácnosti ti moji milánkové, zdekovali se jeden do práce a druhá ke kámošce a třetí dlela na táboře. Věrným kámošem mi byl a pořád je ten náš rozmazlenej psí puberťák, kterej mě ani v nemoci ani posléze téměř neopouštěl. Za to mu platí můj velký dík a má u mě buřtíky jak jsem mu slíbila.
Ještě před angínou jsem stihla s kámoškou konečně pořádnou oslavu těch našich kulatin, nakopla jsem našeho dýchavičného bouráka, nabrala kámošku a vyrazily jsme za naší třetí kámoškou do Prahy na dlouho avizovanou oslavičku. Druhá kámoška ( ta velice přepečlivá) nebyla líná a při venkovních teplotách přesahujících 35 C uplácala chlebíčky a jednouhubky prý aby jsme v Praze měly...jo jo už se vidím, jak někde společensky unaveny na Václaváku cpeme do sebe oschlé chlebíčky a zbytkem podarujeme místní houmlisáky ( bezdomovce). Nicméně si to nenechala vymluvit a tak jsem do feldy kromě spacáku, deky, karimatky, oblečení, sladkostí, kosmetiky ( ano, to vše si s sebou brala kamarádka na víkend do Prahy jako by měla spát pod širákem někde na staromáku a ne v pohodlný posteli u naší třetí kámošky) nacpala ještě autoledničku a mohly jsme vyrazit. Kamarádka skoukla mojí skromnou výbavu na víkend skládající se z 1 ponožek, 1 spodního prádla a kartáčku na zuby a několika flašek alkoholu trochu skepticky ale taktně mlčela. Cesta do Prahy utíkala příjemně za neustálého mého kecání a mlčení kamarádky, neb se nedostala ke slovu. Má panickou hrůzu z dálnice a to i když neřídí, nepochopím proč. Barva do tváře se jí vrátila po překročení značky Praha a pomalu vyprchávala z mé tváře při spatření asi kilometrové kolony aut...nakonec jsme asi po hodině dopopojížděly a doposkákaly do OC Letňany, kde jsme chtěly aspoň trochu ulevit přetýkajícím kontům našich " životních jistot " ( manželům). Kamarádka nešetřila chválou nad mými řidičskými dovednostmi v oblasti průjezdu totálně zacpanou Prahou a snadným nalezením příslušného OC. Vrhly jsme se do víru slev. Já byla úspěšnější a za pětikilo obohatila můj skromný šatník bundičkou, maxitrikem a košilí a bříško nacpala milovaným hot wings menu v blízkém KFC. Nějak jsme pozapomněly na čas a až telefonát třetí kámošky, kdeže tak dlouho smrdíme nás vrátil do reality. No jo ono se  jí řekne přijeďte za mnou do Hostivaře ale jak se tam dostat už nám neřekla. A tak jsme si udělaly s druhou kamarádkou pěknou okružní jízdu Prahou, než jsme našly malou, za stromem krčící se odbočku na Hostivař. Ale stále jsme neměly vyhráno. Pravda, třetí kamarádka bydlela v Hostivaři, ale Hostivař je poměrně velká na to, abychom v ní kamarádku našly i když nám laskavě sdělila ulici a poznávací bod Penny market. Což byl dobrý nápad neb Penny marketů je v Praze jako hub po dešti a v Hostivaři nejmíň tři. Samozřejmě jsme přibrzdily u toho nesprávnýho a ještě jsme skončily místo v Hostivaři v Hájích. Ale to neva to je taky od H ne? Třetí kamarádka musela vynaložit hodně sil aby nás našla. Ani se j nedivim když jí druhá kamarádka na telefonickou otázku kdeže to vlastně jsme odpověděla: Stojíme před penny, vlevo jsou žlutý baráky, vpravo zelený baráky, je tady socha nějaký pani a děravá silnice. Po této odpovědi by i rodilý pražan skočil z mostu. Žlutejch a zelenejch baráků jsou v Praze miliony o dírách na silnici ani nemluvim...ale naše třetí kámojda je třída a nakonec nás našla.Od šesti jsme měly zamluven bowling a jelikož bylo 5.45 hod. musely jsme šlápnou do pedálů. Rychle ke třetí kámošce domů, vyložit věci a hlavně chlebíčky jejíchž konzistence se během jízdy změnila z pevné na totální mišmaš, dát chladit alkohol a rychle na bowling. Ani jsem si v tý rychlosti nevšimla, že jsem nechala stažené okýnko u mého auta.To jsem zjistila až druhý den ráno-naštěstí pro mě auto zůstalo nedotčeno. Bowling jsme si teda užily, koule ( bowlingové) jsem držela poprvé v ruce ale jsem šikulka a docela mi to šlo. Pak za námi přišla další kámoška s pětitýdenní dcerou a bowling šel dosti stranou. Šišlaly jsme na mimčo jak prdlý. Kámoška má třetí dítě, je jí 41 let...klobouk dolů. Když jsem jí chtěla objednat pití poručila si velký pivo. Ty nekojíš, Zeptala jsem se? Kojím a co? Odpověděla. Před sebou pivo, malou u prsu...pěkný pohled pro nějaký bulvár. Abyste si nemyslely, kamarádka má titulů víc než já razítek v pasu, není žádná hlupačka. Jen ty děti vychovává jinak než je obvyklý standart. Ale večer to byl příjemný,doma u třetí kamarádky jsme si ještě pěkně pokecaly, trochu popily a ve dvě ráno padly za vlast. Další den jsme zmákly průhonický park a pak náš čekala cesta domů. Tam mě nikdo nečekal, nepotřeboval, neuvítal.
V době, kdy mě skolila angína se rozhodla stavební firma, že nám udělají konečně novou střechu. Sice nám slíbili přijet až v září ale dobře.Lepší termín si fakt už nemohli vybrat. Já ležela jako mesíc stará mrtvola, manžel se kvůli dovoleným doslova nakvartýroval do práce a ty moje dvě labutě velice " zaneprázdněné" péčí o domácnost odmítaly navíc jakoukoliv práci nad rámec standartu.Což znamená co jsem jim neřekla to neudělaly. A to doslova. Tak třeba jsem mladší, Lizzi řekla: Dej Maxovi ( pes) vodu. Dcerka přeochotně nalila do misky vodu a strčila mu jí do jeho místnosti nehledě na to, že pes byl celý den venku. Když jsem to zjistila, Max žížní šilhal, řvu na dcerku, proč mu vodu nedala ven. A ten poklad na to: Ale ty jsi mi to neřekla! A v tomto duchu se odehrávalo vše. Holky udělejte sobě i tátovi k obědu špagety. A holky udělaly špagety tak jak jsem jim řekla, JEN špagety, žádnou omáčku. Když jsem řekla špagety myslela jsem špagety se vším všudy ale to ony nechápou. Holky vyneste koš. Tak ho vynesly ale nechaly u popelnice protože jsem jim neřekla aby ho vzaly zpátky domů! Ale to jsem odbočila. Chlapi začínali s prací ráno od sedmi hodin což znamenalo ještě před sedmou vyvenčit psa protože potom musel být zavřený doma, neb na ně nejenom štěkal ale i trhal obránce jeden velkej dvaceticentimetrovej. A tak jsem musela chtě nechtě vstát a unavená, unudlená jsem stála v noční košili na schodech a čekala, než se ten malej vztekloun vyčůrá. Hezký pohled. Pejskovi se očividně venčit moc nechtělo, lítal po zahradě jako pošuk, štěkal na vše ale jinak nic. Moje povely aby sebou koukal hodit, dosti okatě ignoroval. A když se konečně vyvenčil zase se mu nechtělo domů.A nahánět ho po zahradě bylo opravdu to poslední, na co jsem měla náladu a sílu. Nakonec jsem ho domů  nalákala na čerstvou vysočinu. Takhle to fungovalo celé tři dny, co nám dělali střechu. Možná Vás napadlo, proč psa nevyvenčila dcerka, když já byla nemocná. To by bylo úplně stejné, jako kdybyste chtěly po kočce aby mečela. Takže střechu máme hotovou, dali jsme za ní jako za nové auto  a neptejte se mě, co je na tom tak drahého! Přesně týden, co jsem začala marodit, se měla vrátit mladší dcerka z tábora. A protože nebyl nikdo, kdo by ji v Praze vyzvedl ( manžel nemohl, byl v práci sám, jeho kolega měl dovolenou) tak jsem se toho úkolu musela zhostit sama. Což o to, kdybych byla zdravá byla by to brnkačka...ale bylo mi pořád blbě a po antibio i slabo, malátno a blujno. Ale nedalo se nic dělat. Sbalila jsem si celou svojí apatyku, zbaštila dvojnásobnou dávku léků na povzbuzení, přibalila starší dceru jako navigaci a obveselení a vyrazila směr Praha-Černý Most. Tuto trasu se absolvovala již několikrát, ale vždy pasivně, což znamená na sedadle spolujezdce. Vesele jsem kafrala manželovi do řízení ( stejně jako to dělá on mě), za což se urazil, neb on předci jezdí výborně! Jasně že jo ( kecám). Rychlost nedodržuje, což každou chvilku vede k tomu, že musí prudce zabrzdit a já pak následně mám obtisklou dálniční známku na čele, nadává jako dlaždič atd. Dneska mě však čekala tato cesta aktivně a to na sedadle řidiče. Matně jsem vytahovala z paměti směry a odbočky ( v Praze)kudy asi tak jet, nějaké záchytné body, které mě utkvěly v paměti a nakonec po vypocených dvou litrech potu jsme konečně v dáli spatřila zábavní centrum Černý Most. Ale to bych nebyla já, abych špatně neodbočila a pak jen smutně sledovala, jak mi zábavní centrum vesele mizí po levici a já nemůžu zabočit. Sice jsme si trochu zajely ale nakonec jsme zastavily před Makrem na Černým Mostem, naší konečnou. Bylo vedro, až dusno, dceřina nálada klesala závratnou rychlostí a tak jsem jí bleskově vyhodila u KFC, který hlásal, že u něj najdete wifi zdarma. Dcerka se usadila i s notebookem, já jí donesla oblíbené hot wings menu a nebylo spokojenějšího člověka.Já zblajzla svojí dávku medikamentů a čekaly jsme, než nám dorazí mladší dcerka z tábora. To bylo vítání! Nějak nám tam holka jedna dospěla a dokonce jí povyrostla i prsa. Cesta domů proběhla bez problémů, akorát jsem byla hodně unavená. Ale i tak jsem se musela poplácat po rameni se slovy: Mončo jsi dobrá! :-D.Doma jsem okamžitě padla za vlast.V tomto období jsme s manželem zase začali trochu komunikovat. Několikrát padlo z mých úst slovo rozvod ale na manžela to viditelnou změnu nezanechalo. Zrejmě si myslí, že to je jen můj rozmar ale situace je opravdu vážná.