Dovolená aneb jak si jí užít...I. díl

Dovolená je věc, kterou milují snad všichni lidi. Toto slůvko pro někoho z nás znamená pohodu, klídek, lehárko, pro jiné moře, palmy, romantiku, pro další hory, adrenalin prostě každý se zařídí po čem  touží a hlavně co jeho peněženka dovolí.
Když byly holky malé, jezdily jsme často na dovolené po naší krásné zemičce a dovolené to byly až na malé výjimky, vždy příjemně strávené. S přibývajícími léty holek a nástupem puberty se z dovolených stávaly horory, holky prudily, ničím jsme se jim nezavděčili a tak jsme společné dovolené s nimi před rokem odpískali. Letos jsem žádnou dovolenou neplánovala a to hlavně kvůli vyhrocené situaci mezi mnou a manželem. Jenže člověk míní a pánbůh mění....když jsem se jakžtak vylízala z angíny začal manžel lehce předhazovat téma " dovolená". Několikrát jsem mu naznačila, že opravdu nechci nikam jet. Buď to nepochopil nebo mu opravdu záleželo, abychom někam vyrazili, jasné je to, že mě nakonec překecal. A ať se o nic nestarám, prý vše zařídí. No potěš koště! Když něco zařizuje chlap.... Jedinou podmínku jsem si zadala a to že nechci moře a spát ve stanu. Úplně mi postačí naše rodná hrouda. A tak se manžel jedno odpoledne vyzbrojil tužkou, papírem, mapkou s turistickými známkami ( je jejich vášnivým nákupčím), vyhnal potěr z pokojíku( právě tam máme internet) a na dvě hodky jsme o něm nevěděly ( to byl klid!). Byla jsem zvědavá co z něho vypadne, jakou destinaci vybere. Za dvě hodky vítězně ,jako Napoleon po bitvě ,vstoupil do obýváku a hrdě mi představil romantické zákoutí naší dovolené. Jižní Čechy - Lipno. Tam je prý spousta turistickýcj známek , které mu chybí a pěkná příroda. To byla neděle večer. A v pondělí dopo jsme měli vyrazit, prostě taková dovolená " last moment". Vypráno i vyžehlíno jsem vyjímečně měla, zbývalo jen udat holky a uprosit kartu, aby nám po totálním vyplenění účtu za střechu, poskytla nějakou drobnou tisícovku na skromné ubytování a kus žvance. Sice se nechala dlouho, předlouho přemlouvat ale nakonec nám nějaký ten krejcar vydala. Zbývalo jen udat holky. Starší se udala sama a mladší jsme poskytli naprostý luxus  pro 14-letou puberťačku a to celý barák pro ní a její kamarádky s plnou penzí ( navařila jsem), plnou ledničkou ( nakoupila jsem) a omezenou volností ( souhlasila jsem, ale žádní kluci, cigarety a alkohol) a do slamníčku jsem jim vložila nějakou korunku kdyby jim došly nakoupené zásoby s tím, že každou utracenou korunku mi doloží účtem ( neplatí pro účty hospodské!!! to jsem jim zdůraznila ) A tak mladší vyvěsila na facebook inzerát na bezva dovolenou, all exclusive, jídlo, ubytování zdarma. Zájemců bylo plno ale do nejužšího výběru prošly jen čtyři puberťačky.
V den odjezdu, ihned po probuzení jsem věděla, že zas tak dobře nebude. Známé křeče v podbřišku signalizovaly mou měsíční návštěvu. Fakt zajímavý. Jindy si dává načas, chodí si jak se jí namane, mívá zpoždění až se mi ježej chlupy na nohách( když si je zapomenu oholit) ale jakmile vyrazim na dovču je přesná jako hodinky! A aby se hlava nedala zahambit rozhodly se taky stávkovat zuby nebo spíš dásně, prostě mě bolela celá huba a já nedokázala určit jestli jsou to zuby bo co. No super začíná to pěkně! A tak místo snídaně jsem zdlábla růžový Ibalgin a vyslala modlitbičku nahoru, že když mě huba přestane bolet, půjdu dobrovolně k zubaři ( kecám). Bohužel tato zázračná pilulka ( tedy aspoň pro mě, zažene každou bolest) se vůbec nesnese s mým hysterickým žaludkem a bojují spolu. Takže když mě konečně huba přestala bolet nastoupil žaludek se svými salty.Ale manželovo nadšení se přeneslo i na mě takže jsem na chvíli na šarvátky žaludku a pusy zapomněla. První zastávkou na naší cestě byla Vlašim. Tak jsme se rozhodli doplnit autíčku bříško, neb cena benzínu je tam příznivá a taky v bankomatu příslušné banky vybrat korunky. Další zastávkou byla Soběslav ani ne tak pro potěšení z krásy samotného města ale hlavně k úlevě mého močového měchýře v místních veřejných záchodcích a ke koupi turistické známky.
Soběslav

Veselí nad Lužnicí - další zastávka na turistickou známku a zvěčnění manžela s jakýmsi " slavným strejdou"

Blížil se čas oběda. A když manžel sledoval jak místo bagety pěkně v koutečku do sebe láduju dva růžový zázraky ( Ibalginy), musela jsem s pravdou ven a bonznout na pusu a jiné části těla jak mi znepříjemňují začátek dovolené. A zároveň jsem jedním dechem vyplivla, že neuslyší ode mě žádné kňourání ani fńukání ( jak je to jeho zvykem ale to jsem na hlas radši neřekla), budu trpět tiše a se zaťatými zuby jako to dělaly kdysi soudružky na Sibiři.
Nakonec pusa přestala jakžtakž bolet, žaludek rezignoval na dvojitou dávku medikamentů a mě se znatelně ulevilo. Vrátila se mi moje životní síla, vybílila jsem tašku ze svačinou a vše zalila přeslazenou, teplou Tesco limonádou ( ať si s tím ten hysterickej žaludek poradí jak chce) . V autě mi bylo vedro k padnutí protože klimatizaci ( vějíř) jsem si zapomněla doma, seděla jsem přilepená na sedadle jako vosa na bonbonu a s očima přibitýma na ukazetele sledovala, kdy už konečně uvidím naši příští zastávku - Hluboká nad Vltavou. Manžel potřeboval ulovit další turistickou známku a já zase latrínu, kde bych ulevila nutkavému hlasu přírody ( jsem v tomhle hrozná, vždy když cestuju, musím si ulevovat každou chvilku, takže na dálnici směr moje městečko- Praha a zpět jsem dobře známá naskoro všech benzínkách a kde mě ještě neznají tam mě jistě brzy poznají). Konečně Hluboká! Město je to krásné, všede plno tůristů a draho jak na Hradě. Za parkovný po mě chtěli 90 kč a potože jsem známá držgrešleradši jsme zaparkovali o nějaký tem metr dál a zadarmo než platit takovouhle pálku. Pravda, bylo to víc než dál, byla to teda pěkná dálka a než jsme vyšplhali ( nebo já spíš vyplazila) do kopce na zámek v tom vedru, nemluvily se mnou ani jedna část těla a především plíce držkovaly ze všeho nejvic, o srdci ani nemluvim, to pomalu ani nestíhalo. Jedinej kdo se mnou hodil řeč byl manžel, jenže měl smůlu. Nestíhala jsem dýchat a natož mluvit. To byl teda kopec! Nahoře náš čekal nádherněj zámek a mě ještě hezčí WC. A zadarmo!Manžel se rozhodl pro prohlídku, bratru za dvě kila, a já že na něj počkám venku, hodim siestu, něco pofotim a dám odpočinout mému chátrajícímu tělu. Na prohlídky nechodím, vlastně nemůžu i kdybych chtěla kvůli mé fobii. Naposledy jsem riskla Konopiště a odváželi mě rychlou do nemocnice s podezřením na srdeční příhodu. Takže takhle. Práskla jsem sebou na travičku, zula boty ( chudáci mravenečkové a okolní havěť), nafotila Hlubokou a jala se pozorovat cvrkot.
Hluboká

Asi po hodce a něco mě oslnil záblesk ( paprsek odrážející se od jeho plešky), znamení to, že prohlídka skončila a ten můj poklad se ke mě vrací. Prohlídkou byl nadšen a krátce, asi půlhodinovým monologem se se mnou podělil o dojmy. Mrzí mě, že na prohlídky nemůžu protože bych chodila ráda. Ještě rychle koupil do sbírky turistickou známku a hurááá k autu. Dolů se to šlapalo lépe nicméně jsem byla i tak mokrá jako vodník. V autě bylo asi něco kolem 100C což usuzuju z toho, že nám tam i málem bublala ta " výtečná" Tesco limonáda.Tak vyvětrat a nasměrovat se na konečnou naší trasy - kemp Olešná. Až posléze jsem zjistila, že přesně před rokem jsem do stejné destinace, tedy Olešná vezla moji mladší dceru na tábor ( jela jsem sama a z cesty přes České Budějovice jsem měla tiky ještě týden potom). Konečně jsme přibrzdili před Černou v Pošumaví ukrývající náš kemp, kde jsme MĚLI mít zamluvenou chatku ( ale stan jsem radši vzala s sebou, což se pak ukázalo jako vynikající nápad - můj nápad). Na recepci nás přivítal příjemný mladík, napsal si naše iniciály, v rychlosti osvětlil co v kempu můžeme a co ne a zavolal jakousi mladou, vnadnou krásku aby nám ukázala chatku. Manžel, s pohledem upřeným na její mohutnou hruď rázem pozapomněl, že vedle něj se svýma dvojkama stojím jako trubka a kdybych ho nechytla za flígr a nevrátila do reality, stál by tam jak solnej sloup doteď. Já ty chlapy fakt nechápu. To toho doma nemají dost? Se mnou by ta prsatice napřídklad vůbec nehla.Chatka, která pro nás byla připravena, připomínala vše možné jenom ne chatku. Ani se nedivim, že byla volná a že tam nikdo nechtěl bydlet. Takže díky prsatice ale radši složim své stárnoucí kosti ve stanu než chytnout nějakýho hmyzího padoucha v tom binci. Manžel kupodivu se mnou souhlasil, odtrhl svůj laserovou operací vylepšení zrak od té krásky a se zalíbením spočinul na mě. Chvilku jsme manévrovali po kempu ale pak jsme objevili romantické místo několik metrů od vody pro náš stan. Po chvilce dohadů kam nasměrujeme východ jsme postavili to naše luxusní letní sídlo, vyndali stoleček a židličky a zapadli do nich jako chlapi do hospody. Manžel v mnou nestřeženém okamžiku rozmnožil náš pitný režim o několik plechovek Gambáče, vyndal bulvár a následoval relax.

 Po chvilce oddychu jsme chtěli prozkoumat okolí. Bylo potřeba najít nějakou vývařovnu, kde bychom si každodenně plnili žaludky. V kempu sice něco bylo, ale výběrová škála jídel malá. Na hledání hospod je odborník manžel a tak jsme posléze opravdu hned čtyři našli. V jedné, která vypadala nóbl, jsme i hned usadili zadky a že ochutnáme nějakou českou špecialitku, tabule hlásala " lidová jídla za lidové ceny". Což o to výběr měli pestrý, jídla skutečně lidová ,ale ceny nás přibily k podlaze. Bratru pizza s kečupen a sýrem za sto páďo, sýr a hranolky za sto třicet, šopák za devadesát na chvilku skutečně umlčely naše vyhrávající žaludky. Ale co, pravil manžel, máme dovču tak se rozšoupnem anebo si dáme pivo protože hlad je předci převlečení žízeň ( manželovo oblíbené přísloví) ne? Nakonec jsme se rozhodli obětovat pěníze a dali si napůl jednu sýrovou pizzu. Po dojedení svého dílu jsem měla ještě větší hlad a tak jsme radši pokračovali dál. U stanu jsme se ještě docpali oschlýcma bagetama z domova a zalehli k zaslouženému spánku.
Musím říct, že jsem spala jako mimino, což u mě v cizím prostředí je neobvyklé. Ráno manžel dobrovolně povinně běžel do vesničky pro snídaní s tím, že já uvařím kafčo. Jenže to bych nesměla být hlava děravá a musela bych ho vzít s sebou. Takže manžel doběhl s nákupem, otočil se a svištěl ještě pro kafe. Jo jo to byly snídaně, ne jako doma. To bylo medíček a džemíček a šunčička pro Moničku, a jeden rohlíček a druhej rohlíček a třetí rohlíček...a nakonec ještě koláček a koblížek. Takhle jsme jedli nebo spíše ŽRALI celý týden. Moje představy o zhubnutí na dovolené vzali za své a tak se ručička váhy  zase posunula. Bohužel výše. Už nevypadám jako velryba ale spíš vorvaň. Na druhý den naplánoval manžel návštěvu města Lipna vzdáleného cca 20km. Byla jsem zvědavá ale skutečnost předčila moje očekávání. Nebudu tady slintat nad každým domečkem, řeknu to jedním slovem- prostě nádhera. Byla jsem nadšena a unesena. Přehrada, na ní parkující lodě, plachetnice, sportovní areál, moderní ubytování, kolonáda, všude čisto...jenom to úmorný vedro. První atrakcí, která nám zkřížila cestu byla bobová dráha. Už do předu jsem švitořila, že na ní nevlezu ani za super nový kozačky Gucci. tohle musí stačit!

Manžel se se mnou nepáral a než jsem se nadála nechali jsme se za sto pade vytáhnout kilometr nahoru a pár minut svištěli dolů. Naštěstí mě nikdo nefotil, adrenalin nejni zrovna moje záliba a podle toho vypadá i můj výraz ve tváři. Pár fotek, které fotil manže, já se ho držela jako klíště a řvala ( ale jenom potichu!).

Nakonec jsem to přežila a kozačky Gucci stejně nedostanu. Hned vedle bobovky vedla lanovka na Kramolín. V zimě je to sjezdovka. A tak bez keců Kelišová a musela jsem na lanovku ( taky bojim bojim, jsme prostě holka odvážná. Pár foteček foceno jak jinak než manželem.

 Nahoru jsme jeli lanovkou, dolů šlapali pěšky.
O další zpestření dne se postarala půjčovna kol, bruslí, loděk. Manžela jenom tak mimochodem napadlo, že by si půjčil brusle ( já jsem totál nebruslící) a já kolo a projeli bychom tamnější cyklostezku.A pak že si půjčíme plachetnici a trochu se projedeme. Tento nápad jsem zavrhla ještě v plenkách, Za prvé chtěli po nás litra za hodku a za druhé kdybych vyvalila svoje vnady na palubu, mohli by si mě ochránci přirody splést s velrybou a co pak. O mé mořské nemoci pomalu i ve vaně radši pomlčím. Ale brusle a kolo -dobrý nápad.
Cyklosteska, kolonáda, přehrada a manžel

 Manžel byl na bruslích nejistý, stál na nich podruhé v životě ( myslím na inlajnech) ale jako každej chlap si nechtěl připustit, že něco neumí a tak se snažil vyrovnat bruslařům na cyklostezce. Po rovince machroval, z kopce se mě držel kola a do kopce taky. Lidí bylo na cyklostezce plno, ukáznění i neukáznění. Malé děti vám běhali pod kolama a bylo obtížné zastavit pro mě natož pro manžela. A tak, při jedné zastávce na pití a upravení suchého zipu na botě, kdy jsem seděla na bobku, najel do mě jakýsi chlapeček na kole a já obtiskla design chodníku na svoji levou část obličeje. Dítko bylo malé, snad tříleté a jeho maminka spustila náležitou sirénu doprovázející dosti silnýma slovama na adresu toho robátka, plácla ho i po zadku. Snažila jsem se vyhrabat ze země ( díky mým bolavým kolenům a nadváze mi to tak rychle nešlo) a uklidnit tu hysterickou matku, že se nic nestalo vždyť dítko bylo malé a rozhodně to neudělalo schválně. Ale asi jsem vypadala vážně zraněně neb se uklidnila až za dosti dlouhou dobu. A aby manžel nezůstal pozadu, spálil si festovně při brždění ( když manželka se mu válela na zemi) o zábradlí ruku. Vypadali jsme oba moooc sexy. Do půjčovny šel věci vrátit radši jen manžel ( já byla až moc nápadná), ruku ukrytou v rukávu u mikyny ( venku bylo tak 40 C) a já se snažila uvést do pořádku můj obličej. Nádhera. Odhadla jsem, že rekontrukce obličeje nějaký ten den potrvá. Ale na toho maléko klučíka jsem se vůbec nezlobila. Takže sportu zdar. Manžel mě jako bolestné pozval na česnečku kterou miluju, koupil mi výbornou zmrzku a na večeři našel parádní venkovní restauračku, kde jsme si pochutnali na grilovaných žebírkách, ovarovém kolínku, těstovinách s nivou a slaninkou a později večer ještě na bramborákách a samozřejmě na pivku a kávičce. A za celou tuto hostinu jsme zaplatili 189 Kč! Holčina, která nás kasírovala, zřejmě nebyla dobrá na matiku a ošidila se nejméně o 200-250 kč. Tak to jo, tady se nám líbí a sem budeme chodit baštit! A jak to bylo dál?